1. jednání
Dny v carské trestnici na řece Irtyši jsou jeden jako druhý, všechny zlé a nekonečně dlouhé. Vězni očekávají nový přírůstek, má prý to být „pán“. Stráže přivádějí Alexandra Petroviče Gorjančikova, který je jen za to, že se označí jako politický vězeň, ihned ztýrán. Vězňové, kteří slyší jeho výkřiky, se seskupí kolem klece s poraněným orlem: chtěli by dát svobodu aspoň jemu a pouští jej z klece, orel však vzlétnout nemůže. Návrat stráží donutí vězně věnovat se povinným pracem, které si zpříjemňují zpěvem písní a vyprávěním. Během šití laptí se o svém osudu rozpovídá Luka Kuzmič, který se vzepřel vojenské vrchnosti a dokonce zabil svého majora za to, že jej týral. Mezitím stráž přivádí ztýraného Gorjančikova, který je tak slabý, že se sotva drží na nohou.
2. jednání
Uběhne rok. S Gorjančikovem se spřátelil mladý tatarský chlapec Aljeja, který vzpomíná na svůj domov. Ve vězení je poměrně dobrá nálada, vždyť je svátek a tak vězni smí místo práce odpočívat, dostávají lepší jídlo a pití a chystají se k divadelnímu vystoupení. Během příprav vypráví jeden z nich – Skuratov – svou historii: zastřelil Němce, jenž mu odloudil milou. Mezitím bylo postaveno provizorní jeviště a může začít hra o Kedrilovi a Juanovi, již vězni sami předvádějí. Ta všechny velmi pobaví a pomůže na chvíli zapomenout na bídu kolem. Ne nadlouho: jeden z vězňů, notně opilý, těžce poraní Aljeju.
3. jednání
Aljeju odvezli do vězeňské nemocnice. Jeden z nemocných, Šapkin, vzpomíná, že byl odsouzen jen za tuláctví. Setmí se, stařičký vězeň v modlitbě vzpomíná na své děti. V nemocnici je i umírající Luka Kuzmič: sténá a těžce dýchá, je však při vědomí a poslouchá příběh, který vypráví Šiškov. Znal Akulinu, bohatou dívku, jejíž čest však veřejně pohaněl jistý Filka Morozov. Proto ji dali chudému Šiškovovi za ženu. O svatební noci zjistil, že je Akulina nevinná; když však ale vyšlo najevo, že ona přes všechny pomluvy Filku vroucně milovala, Šiškov ji ze žárlivosti zavraždil. Při posledních slovech vydechne Luka naposledy. Šiškov se k němu skloní a poznává v něm náhle Filku Morozova. Přivolaná stráž odtahuje mrtvé tělo pryč a shání se též po Gorjančikovi. Ten se vzápětí od placmajora dozvídá, že je propuštěn. Loučí se s vězni, zejména s Aljejou, a odchází na svobodu. Současně je osvobozen i orel, jehož křídlo se již zahojilo. Vězni zůstávají mezi vysokými zdmi, kde jsou dny jeden jak druhý, všechny zlé a nekonečně dlouhé.
Dirigent: Tomáš Hanus
Režie: David Pountney
Asistent režie: Caroline Clegg
Scéna: Maria Bjornson
Kostýmy: Maria Bjornson
Světelný design: Chris Ellis
Obsazení
Alexandr Petrovič Gorjančikov: BenMCateer
Filka Morozov: Mark LeBrocq
Skuratov: Alan Oke
Šiškov: Simon Bailey
Aljeja: Paula Greenwood
Velký vězeň: Paul Charles Clarke
Malý vězeň: Richard Immergluck
Čekunov:: Alastair Moore
Placmajor: Robert Hayward
Stařičký vězeň: Peter Wilman
Šapkin: Adrian Thompson
Kedril: SimonButtle
Poběhlice: Sarah Pope
Vězeň hrající Donna Juana: Laurence Cole
Mladý vězeň: Adam Music
Čerevin: Gareth Dafydd Morris
Opilý vězeň: Michael Clifton-Thompson
Kuchař: Jasey Hall
Kovář: Martin Lloyd
Duchovní: Alastar Moore
Stráž: Joe Roche
4 herci: MatthewBatte, NickHywell, JamesRockey, Dafydd Weeks
Hlas za scénou: Gareth Dafydd Morris
Velké Británie je místem, kde před několika desetiletími začala vlna celosvětového zájmu o dílo Leoše Janáčka a režisér David Pountney patří bezpochyby k uznávaným interpretům jeho děl. Pro festival v roce 2004 s brněnským souborem nastudoval Její pastorkyni a teď přiváží svou již klasickou inscenaci Janáčkovy poslední opery Z mrtvého domu v provedení Velšské národní opery, které je uměleckým ředitelem. Za dirigentským pultem vynikajícího orchestru Velšské národní opery stane jeho hudební ředitel Tomáš Hanus. Provedení bude mimořádným příspěvkem k festivalu, neboť zde představí novou kritickou edici prof. Johna Tyrrella rekonstruující dílo co nejblíže podobě, jakou zřejmě Janáček zamýšlel a nikdy neměl možnost dokončit.
„V každém tvoru jiskra boží“ – napsal Leoš Janáček do záhlaví partitury své deváté a poslední opery Z mrtvého domu v červnu 1928. Nebylo to poprvé, co se mu inspirací ke kompozici díla stala ruská literatura, v tomto případě Dostojevského román Zápisky z mrtvého domu, líčící těžký život v sibiřské věznici. Janáčkův záměr zhudebnit takový námět překvapil stejně jako dříve jeho rozhodnutí pro Čapkovu Věc Makropulos. Rozsáhlý román s obšírným líčením nálad, popisy prostředí, psychologickými rozbory, filozofickými úvahami, monologickým vyprávěním a minimem dialogů, bez ústředního hrdiny a bez ženských postav se věru nezdál být vhodnou předlohou pro operu. Rozlehlost předlohy nutila Janáčka k četným úpravám a k omezení počtu osob. Vypracované libreto se nikdy nenašlo, jen jeho heslovitý náčrtek. Janáček však 12. srpna 1928 zemřel, aniž operu zcela dokončil. Když se na podzim 1929 rozhodlo brněnské divadlo operu uvést, potřebných úprav se ujali Janáčkovi žáci, dirigenti Břetislav Bakala a Osvald Chlubna. Jednalo se o dopracování instrumentace, drobné úpravy pěveckých partů a změna vyznění závěru díla do méně pesimistické verze.
Patricie Částková