Koncert Filharmonie Brno

Koncert se svou dramaturgií zaměřuje na číslo 8, spojené v našich novodobých dějinách se zásadními politickými událostmi, které změnily osudy národa i jednotlivců. Není proto překvapující, že na tyto osudové chvíle reagovali také skladatelé ve svých dílech.

V roce 1918 s očekáváním konce hrůzné první světové války dokončil Leoš Janáček (1854–1928) svou „slovanskou rapsodii“ podle Gogolovy novely Taras Bulba. Janáček ji začal komponovat již v roce 1915, avšak tvrdé represe proti každému, kdo projevoval sympatie k nepřátelskému Rusku, jej vedly k rozhodnutí na díle dále nepracovat. Vrátil se k němu až v roce 1918, kdy skladbu kompletně přepracoval a dokončil. K provedení došlo až v roce 1921, kdy jej nastudoval s orchestrem brněnského Národního divadla dirigent František Neumann. Taras Bulba je dokladem Janáčkova zapáleného slovanství a s ním spojeného rusofilství.

Vyhlášení Československé republiky stálo za vznikem Janáčkovy symfonické básně Balada blanická. Janáček se inspiroval stejnojmennou básní Jaroslava Vrchlického ze sbírky Selské balady. Není jisté, kdy přesně vzniklo toto dílo s motivem spících blanických rytířů připravených vyrazit národu v nejtěžší chvíli národu na pomoc, ale mohlo jít o podzim roku 1919. Premiéra se konala 21. března 1920 v brněnském Městském divadle, kde operní orchestr řídil František Neumann. Koncert u příležitosti sedmdesátých narozenin prezidenta T. G. Masaryka měl pro Janáčka trpkou dohru. Skladatel měl připravenou promluvu na téma své novinky ve vztahu k Masarykově České otázce, avšak krátce před koncertem se dozvěděl, že brněnská konzervatoř, vzniklá z jeho varhanické školy, se sice díky jeho aktivitám konečně dočkala zestátnění, ale do jejího čela byl jmenován Jan Kunc. Janáček tedy ihned po premiéře své skladby z koncertu odešel. Baladu blanickou, stejně jako dříve Výlety páně Broučkovy, věnoval prezidentu T. G. Masarykovi.

Osud Bohuslava Martinů (1890–1959) je spojen s tragickým rokem 1938, kdy skladatel naposledy v životě navštívil svou vlast. V březnu byl přítomen nastudování Julietty v pražském Národním divadle a léto strávil v rodné Poličce. Všude byla cítit stísněná atmosféra, spojená s německou hrozbou. Martinů odjel v září na pozvání manželů Sacherových do Švýcarska, kde začal komponovat svůj Dvojkoncert. Sám na tyto dramatické dny později vzpomínal: „Zde, v této samotě, na hranicích tří zemí, jsem prožil Mnichov a dokončil dílo, jež nese dramatickou stopu i atmosféru těchto dní, první výstražné vichřice, jež se přehnala přes Evropu.“ Koncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány patří nesporně k nejzásadnějším dílům Bohuslava Martinů a je také jedním z jeho nejhranějších děl v zahraničí.

Neméně těžký byl pro Československo rok 1968, kdy byla 21. srpna země obsazena armádami států Varšavské smlouvy. Na tuto událost reagovalo následně mnoho skladatelů – Marek Kopelent, Petr Eben, Miloslav Kabeláč či Karel Husa. Kantáta Ignis pro Ioanne Palach Jana Nováka (1921–1984), žáka Bohuslava Martinů, vznikla bezprostředně po burcujícím činu studenta Jana Palacha, který se 16. ledna 1969 na protest proti politické situaci v Československu upálil. Vzápětí na to reagovali i další, především brněnští skladatelé jako Josef Berg, Alois Piňos či Evžen Zámečník. Latinský text kantáty si Jan Novák jako zkušený latinář napsal sám. Velmi emotivní, burcující dílo zaznělo poprvé 15. dubna 1969 v pražském Rudolfinu.

Závěrem koncertu zazní snad nejznámější symfonické dílo Miloslava Kabeláče (1908–1979) Mysterium času. Tento skladatel nesporně patří k našim nejvýznamnějším tvůrcům druhé poloviny 20. století, a to i v mezinárodním kontextu. Na svých dílech dlouho a pečlivě pracoval, což byl i případ Mysteria času, které komponoval čtyři roky. Dokončil je v roce 1957, kdy byla skladba provedena Českou filharmonií s dirigentem Karlem Ančerlem. O tomto díle napsal Kabeláčův přítel Eduard Herzog: „Zamyšlení nad vesmírným děním, nad jeho nesmírnými oblastmi a pevnou zákonitostí, která jim vládne. […] Autor chtěl vyjádřit hluboké citové rozechvění z takového zahledění a přesvědčení, že veškerá zdánlivá nahodilost je ovládána přísným a neochvějným řádem…“

Jiří Zahrádka